Svátek má: Artur

Komentáře

Petr Sak

vědecký pracovník

Role L.I.Brežněva a M.S. Gorbačova při likvidaci socializmu v Československu

Je překvapivé, s jakou rychlostí se nedávná minulost noří do temnoty a je konstruována její mediální historická náhražka.

Generace postižené mediální a digitální lobotomií se většinově ztotožňují s polopravdami či lžemi o minulosti. Od profesionálních subjektů – zdrojů propagandy, konstruujících novou minulost, novou historii, prolínají mýty o předlistopadové skutečnosti celou společností až do neformálních sociálních skupin. V utváření mýtů o minulosti nehrají roli pouze polopravdy či lži, ale také zatajování určitých faktů či celých oblastí života společnosti a zdůrazňování či vyzdvihování pouze negativních stránek minulé společnosti.

Typické v tomto procesu rekonstrukce minulosti je, že za znalce nedávné historie se považují příslušníci generací, kteří prošli mediální a digitální lobotomií, ale v minulé společnosti nežili. S o to větší naléhavostí vysvětlují staré generaci jejich životy a společnost, v níž žili.  

Po velkém společenském vzedmutí společnosti v šedesátých letech, charakterizovaném mimořádnou tvořivostí ve všech oblastech života společnosti, nadějí a vizí, s vyvrcholením v Pražském jaru, přišla katastrofa s vojenskou okupací, z níž se česká společnost již nikdy nedostala.

Po řadě kritik, varování a vyhrožování československému stranickému vedení politbyro ÚV KSSS, jehož členy bylo sedm Ukrajinců a generálním tajemníkem Ukrajinec L.Brežněv, se rozhodlo pro “soudružskou pomoc“ v podobě vojenské operace, jejímž velitelem byl další Ukrajinec.

Po bezprecedentním vzedmutí, v němž se slévaly aktivity a emoce jedinců do společenské jednoty individuálního a společenského, od srpna 1968 se společnost postupně propadala do apatie a rozdělení individuálního a společenského. Tato schizofrenie je společná všem etapám vývoje společnosti od srpna 1968 do současnosti a nejsilněji se vtiskla do generace, která jako mládež se generačně formovala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tato „normalizační generace“ je sociologicky charakterizovaná pragmatizmem a sociální adaptabilitou. Ilustrací a typickými reprezentanty této generace jsou generál Petr Pavel, Mikuláš Bek a Věra Jourová. Tato generace v současnosti zastává ve společnosti klíčové pozice.

V normalizaci, následující po vojenské okupaci, bylo vyloučeno ze strany více než 300 tisíc členů s následnými negativními dopady na jejich kariéru a na životy jejich rodin. Tato skutečnost se ukázala v budoucnosti jako jedna z klíčových. Určitá část takto postižených jedinců vstupovala do KSČ po roce 1948 z kariéristických důvodů a nikoliv proto, že by se ztotožňovali s ideami socialistické společnosti. Jejich členství v KSČ bylo proto provázané s jejich kariérou. S normalizačním pádem jejich kariéry došlo i k jejich absolutnímu zatracení socializmu. Sovětskou okupaci ztotožnili se socializmem. Nebyli schopni pochopit, že tento násilný vojenský akt je v přímém rozporu s principy socializmu a je čistým výrazem sovětského imperializmu. To však nebyla schopna pochopit i značná část členů KSČ, kteří do strany vstoupili z idealistických důvodů. Jádro komunistů, kteří toto chápali, bylo mezi předválečnými členy KSČ, kteří na protest ve velké míře po srpnu 1968 z KSČ vystupovali.

Samozřejmě bylo nepřijatelné politické postoje a chování lidí promítnout do jejich profesní kariéry, ovšem povětšinou si tito členové KSČ nebyli schopni přiznat, že i jejich kariérní vzestup byl do značné míry důsledkem jejich členství a aktivit v KSČ. Rozpojení kariéry a socializmu pro tyto lidi znamenalo doživotní zatracení socializmu, a často nejen jich, ale i jejich rodin a potomků do dalších generací.

Politická reforma v Pražském jaru vedla k navracení principů a idejí socialistické společnosti. Na tomto politickém programu se spontánně a autenticky shodla drtivá většina populace. Určitým indikátorem a symbolem vůle a vědomí národa bylo masové věnování zlatých šperků ženami pro zlatý poklad republiky. Je symbolické, že zlato, představující podstatu kapitalizmu majetek, je člověkem negováno ve prospěch společnosti. A opět je symbolické, že v devadesátých letech, kdy byl guvernérem České národní banky Josef Tošovský, člen KSČ, agent StB, jmenovaný V. Havlem do funkce premiéra, byla podstatná část zlatého pokladu České republiky zašantročena. J.Tošovský následně zmizel do USA a nebýt jeho autonehody ve Ferrari, nikdo by o něm již neslyšel. Typické pro oba společenské systémy – zlato od jedince pro společnost a zlato, od společnosti k jedinci.    

Domnívám se, že historicky nikde ve světě nebyla společnost připravena na přechod k novému typu společnosti jako Československo v roce 1968.  Češi, tak jako v minulosti, byli předvojem, a je tragédií nejen Česka, ale i lidstva, že toto světýlko bylo brutálně zadušeno.
 
Výjimku z politické jednoty společnosti tvořily segmenty z krajních pólů politické škály. Z jedné strany stoupenci stranické politiky z počátku padesátých let, a z druhé strany skupiny, které se cítily deklasované únorem 1948. Ovšem většinová jednotná společnost usilující o sociálně spravedlivou společnost byla těmito krajními menšinovými extrémními silami poražena. První skupinou v normalizaci po 21.8.1968 a druhou skupinou v listopadu 1989. Listopad 1989 je svou podstatou druhou etapou a završením normalizace. V normalizaci se postupně ze společnosti vytrácely duchovní hodnoty a ideje, což po listopadovém převratu vyústilo do společnosti konzumerizmu a vulgárního hédonizmu.

První skupina se angažovala „zvacím dopisem“ pro vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, následnou normalizací a obsazováním klíčových postů. Na počátku normalizace byla vojenská okupace SSSR. Generálním tajemníkem hlavního politického orgánu Politbyra ÚV KSSS byl Ukrajinec Leonid Iljjič Brežněv, který má proto hlavní politickou odpovědnost za tuto okupaci a za vše, co z ní vzešlo, včetně diskreditace socializmu u československé populace.

Fakticky Československo přestalo být suverénním státem, což L. I. Brežněv i deklaroval. Drtivá většina společnosti si spojila socializmus s touto okupací a s popřením práva na vlastní svébytný vývoj.  I když husákovské vedení se snažilo o zvýšení životní úrovně, nemohlo tím překrýt, že vlastně se Sovětským svazem pohřbilo socializmus. Eufeministicky se tomuto systému říkalo gulášový socializmus. Ideje socializmu nebylo možné v tomto systému realizovat, i když mu nelze upřít značný sociální charakter.

Vzhledem k násilnému převzetí a udržování moci byl legitimní odpor lidí a společnosti vůči takto nastolenému status quo. To se ukázalo jako problém při mocenském uspořádání a při reprodukci moci. A moc se z toho poučila.

Na scéně se objevil Michal Sergejevič Gorbačov, do něhož se vzhledem k jeho mladému věku vkládaly určité naděje. Zvláště v Československu, především u disidentů, se očekávalo distancování od sovětské agrese v roce 1968. Ovšem většinu svého politického života M.S. Gorbačov prožil jako součást brežněvovského stranického vedení. A nikdy se od brežněvovské linie neodchýlil, proto také postupoval tak rychle na stranickém kariérním žebříčku. Již jako generální tajemník KSSS prosadil v Československu do funkce generálního tajemníka Miloše Jakeše, signatáře zvacího dopisu a odpůrce reforem před srpnem 1968, přesvědčeného normalizátora po srpnu 1968. Navíc pro tuto funkci nebyl kompetentní. Tedy politicky kompetentní G. Husák, který nebyl přesvědčený normalizátor (Macháček) pouze reagoval na vzniklou situaci, byl nahrazen člověkem, který personálně vracel politický vývoj v Československu na počátek sedmdesátých let a garantoval zablokování vojenské okupace. „Po ovoci poznáte je“ se říká v bibli a toto personální rozhodnutí je razantní výpovědí o M.S. Gorbačovovi.

Při návštěvě Prahy v roce 1987 se očekávalo, že odsoudí sovětskou agresi. Nic takového se nestalo, s pozdějším odůvodněním, že mu to nedovolili. Copak v daleko významnějších rozhodnutích se ohlížel, zda mu to někdo dovolí? Pak přišlo ono známé sovětské „Eto vaše dělo“. To říkal již L.S. Brežněv před tím, než poslal do Československa půl milionovou armádu. Do dneška si spousta lidí myslí, že v případě S. Gorbačova, to je pravda. S M. Gorbačovem je však spojeno daleko sofistikovanější popření tohoto sloganu.

Při násilném vnucení vůle, jako v případě vojenské agrese, je legitimní odpor, což trvale destabilizuje politický systém. Proto byl připraven společenský převrat v podobě lidové revoluce, v níž si sami lidé, „ze své vůle“, nastolí politický systém, budou se s ním ztotožňovat, a tudíž i při společenských problémech nebudou mít potřebu proti němu vystupovat, protože vzhledem k domnělému podílu na jeho vzniku, se s ním budou ztotožňovat. „Vykopou si vlastní hrob, upletou si provaz, na němž budou pověšeni, podříznou si větev, na které sedí“.

Ovšem tato quasi revoluce byla dlouhodobě připravována a v jejím průběhu kontrolována. Již na jaře 1989 dostali disidenti od amerického prezidenta G. Bushe zprávu, že M.Gorbačov souhlasí se změnou politického systému v Československu. Pozdějšího diplomata Jaroslava Novotného, (byl vybrán vzhledem k tomu, že byl zetěm J. Smrkovského) navštívili v listopadu Rusové s žádostí, aby určitým lidem předal zprávu, jak si Sovětský svaz představuje další politický vývoj. S československými stranickými a státními představiteli se již S.Gorbačov odmítal bavit. Tou dobou byl dlouhodobě schválen i M.S.Gorbačovem do funkce prezidenta Václav Havel. Stranické vedení dostalo informaci, že pokud použije silové prostředky proti opozici-demonstrantům, tak zasáhne Sovětská armáda ve prospěch opozice a demonstrantů.  



Demonstrace 17.11.1989 byla schválena stranickým vedením pod podmínkou, že se demonstranti nedostanou do centra Prahy a nedojde ke kontaktu s policií. Navzdory tomu, průvod v čele s poručíkem StB Ludvíkem Zifčákem a s dalšími provokatéry byl zaveden na Národní třídu, kde již čekali „červené barety“.  Zde Zifčák sehrál mrtvého studenta Šmída, o jehož smrti referovaly všechny světové agentury. Tato dezinformace o mrtvém studentovi byla rozbuškou pro masové protesty obyvatel. Důstojník StB měl v kapse připravenou letenku do Moskvy, kam měl po „zmrtvýchvstání“ odletět. Při zásahu sledoval ve vedlejší ulici dění zástupce náčelníka KGB a na jiném místě vysoký funkcionář sovětské policie. Pod kontrolou KGB a CIA státní převrat realizovalo StB  a celý vývoj mělo pod kontrolou i s pomocí svých agentů mezi disidenty a chartisty. Od změny moci vidíme podle chování, jak malá část disidentů i chartistů byla ve skutečnosti demokraty. V této fázi sehrály významnou úlohu sociální skupiny, které byly socioekonomicky postiženi politickou mocí v padesátých letech a vyloučení ze strany v normalizaci. Reakce i v těchto skupinách však byla diferencovaná. Existovali lidé, kterým byl zestátněn „kozí chlívek“ a oni nenáviděli socializmus, spolu se svou rodinou a potomky, do konce života a na druhé straně lidé, kterým byla znárodněna továrna, a oni se se socializmem ztotožnili.

KSČ si svou aktivitou připravila své budoucí hrobníky. Lidé s neutrálními či pozitivními postoji k režimu se přizpůsobili masové atmosféře po listopadu 1989 ve společnosti a nebyli schopni si uvědomit, že by mohli o něco přijít.

Každý máme určité poznávací a názorové stereotypy a je proto těžké si představit, že na přípravě převratu se podílely tak politicky a ideologicky rozdílné subjekty: vedení KSSS, část československého komunistického vedení, StB, KGB, CIA, Soros a možná Mossad. Jaký byl společný jmenovatel těchto prvoplánově ideově nesourodých sil? Odpověď je banálně jednoduchá. Majetek a moc.

Názory a postoje po listopadu 1989 měly až charakter jakési ideové epidemie. Slovo socializmus bylo společensky nepřijatelné, bylo až tabuizováno a toto tabu se rozlévalo slovníkem ke slovům s podobným základem Zcela nepřijatelná byla také sociální demokracie, právě proto, že měla v názvu sociální. Na základě sociologických výzkumu, které jsem realizoval v devadesátých letech jsem zjistil, že dokonce i slovo sociální je toxické a nepřijatelné, přičemž ale to, co se pod tímto slovem reálně skrývá, občané požadovali. Vše, co mohlo připomínat socializmus bylo odmítáno. Ovšem bylo to odmítáno s podobnou logikou a argumentací, jako že do sandálů se nenosí ponožky. Důvod? Prostě proto.

Do takto připravené půdy propaganda zasívala jednoduché, primitivní slogany, s nimiž nebylo intelektuálně náročné se ztotožnit. „Stát je nejhorší hospodář“. „O peníze jde až v první řadě.“  „Špinavé peníze neexistují“.   

Po změně moci v Československu již M.Gorbačov odsoudil srpnovou okupaci. Na stejnou věc, událost najdeme u M.Gorbačova zcela protichůdná vyjádření. Některé výroky či jednání jsou logicky nepochopitelná. Dohoda, že NATO se nepohne na východ. Dokonce ani do bývalé NDR po sjednocení. Tato dohoda nedostala písemnou podobu a nebyla proto ani podepsána. To nelze ani vysvětlit, ani pochopit. Sovětská armáda NDR opustila, avšak v západním Německu okupační armáda USA zůstala do současnosti. Odlišné postoje, názory, rozhodování, na stejnou věc a rozpor mezi chováním a názorem je pro M.S. Gorbačova dokonce typické. Viz závěrečnou kritiku sovětské okupace Československa a nedlouho předtím prosazení předního stoupence sovětské okupace do funkce generálního tajemníka.

Krátce před svou smrtí M. Gorbačov kritizoval, že byly zničeny jeho politické reformy, protože za něho bylo na západ od Sovětského svazu pouze několik tisíc amerických vojáků a nyní tam jsou statisíce. Samozřejmě, že tento mimořádně hloupý výrok lze vysvětlit věkem a zdravotním stavem, avšak přeci jen ukazuje neschopnost reflektovat důsledky vlastních činů.

Po úmrtí M.S.Gorbačova byla publikována řada nekrologů a vyjádření politiků. Povětšinou měly společenský, protokolární charakter a většinou neobsahovaly analýzy činnosti M.S.Gorbačova. Mluvilo se o velikém státníkovi, aniž by se definovalo, kdo je veliký státník a na základě čeho, se tato velikost určuje. Výjimkou je Oskar Krejčí, který říká, že velký státník je ten, který odevzdává stát v lepším stavu, než ho převzal. Kritérií může být celá řada, také jak velký stát státník zničí. V tom případě by M.S.Gorbačov neměl konkurenci.

V hodnoceních se také objevovalo, „velký demokrat“. Jak s tím koreluje jeho jednání? Před rozpadem Sovětského svazu bylo o rozpadu provedeno ve svazových republikách referendum, které vyjádřilo jednoznačnou vůli o setrvání Sovětského svazu. Demokratický prezident měl vůli lidí realizovat. Co je úkolem politiků jiného než realizovat vůli lidí.

M.Gorbačov podepsal dekret o zákazu komunistické strany. Umožňovaly tento akt Stanovy KSSS a právní řád Sovětského svazu? Navíc absurdně takový zákaz vydal generální tajemník strany, kterou zakazoval. Připomíná to vychvalování Borise Jelcina jako zakladatele ruské demokracie, přičemž B. Jelcin poslal na parlament (dumu) tanky a nechal parlament rozstřílet. Výsledkem bylo téměř 200 mrtvých. To si nedovolil ani A.Hitler. Kdo z nich byl větší demokrat? V podstatě B.Jelcin provedl puč. USA za to B.Jelcina nijak neostrakizovaly. Porovnejme to s reakcí na D.Trumpa po demonstraci při vyhlášení výsledků voleb (připomínám, že na Kapitolu nebyl ani jediný tank).

Někteří příznivci M.Gorbačova chtějí ochránit jeho pověst novou image jako naivního snílka. Naivním snílkem může být dědičný monarcha, s kterým je moc spojena již od jeho narození a nemusí jí tvrdě vydobývat. V případě jedince, který se narodí do normální rodiny na okraji impéria, daleko od centra moci, je vyloučeno, že z této výchozí pozice se vyšplhá až na vrchol moci jako naivní snílek. Člověk s touto kariérou musí být tvrdý pragmatik a technolog moci.

Sovětský svaz, personifikovaně v osobě L.I.Brežněva zdiskreditoval socializmus vojenskou okupací a Sovětský svaz personifikovaně v osobě M. S. Gorbačova zmanipuloval takto ideově oslabenou českou společnost k sebevražednému otevření se kapitalistickým predátorům a vznikající kompradorské posluhující elitě.

Zvláště bývalí stalinisté a vysocí funkcionáři SSM  si urvali značné majetky z napospas vydané české ekonomiky, ovšem nejen oni. U krmelce státního majetku se sešla pestrá společnost. Nejde ale pouze o v devadesátých letech rozkradený majetek, ale také o sociální vyprofilování společnosti do podoby mafií a organizovaného zločinu a o zformování generace.  Nelze se proto divit, když se tento temný svět mafií občas vynoří v politice. Není to nic nahodilého, má to systémový charakter.

Když si část společnosti začala uvědomovat skutečnou podstatu vývoje, bylo již pozdě. Československo, a dokonce již ani ne Československo, bylo v podstatě kolonií (Švihlíková ) a dle hodnocení významného západního ekonoma Thomase Pikettiho i největším krmelcem Evropy. Tuto skutečnost, teprve po absurdním okrádání českých lidí prostřednictvím energií, na nichž se obohacuje malá skupina domácích a západních predátorů, si začíná uvědomovat větší část české populace.

V současnosti je ve společnosti výbušně kritická nálada. Přesto ani alternativní kritici doposud ve svých kritických analýzách nedospěli k poznatku, že současné problémy mají systémový charakter a jsou dány chybnými základy a vývojovou trajektorií nastavenou v převratu StB v listopadu 1989. Součástí propagačního paradigmatu je tvrzení, že existovaly pouze dvě varianty; dosavadní normalizační společenské uspořádání a to, která vzniklo převratem. Toto paradigma, tento rámec limituje myšlení lidí k výrokům: „Je to špatné, ale…“

Základy a nastavená vývojová trajektorie vedla od devadesátých let:
  • K likvidaci české ekonomiky, která dle ekonoma Milana Zeleného ani neexistuje.
  • K debilizaci populace a k poklesu vzdělanosti.
  • Ke ztrátě suverenity a přetvoření v kolonii (Švihlíková).
  • K přepisování národní historie a zpochybnění identity českého národa.
  • Přeformátování mladé generace a její ztráta vlasteneckého národního cítění.
  • Přechod na totalitní vládnutí, nástup cenzury, rušení webů a trestní stíhání lidí s jiným než povoleným názorem.
  • Existence lidí a organizací s totalitními a nacistickými přístupy (Evropské hodnoty, Milion chvilek …).

Je jisté, že změna normalizační společnosti, která neměla vlastní suverenitu a byla politicky kontrolována ze zahraničí byla nezbytná. Není však pravdou, že neexistovala další varianta oproti normalizační a StB převratové. Existovala zatracovaná, tabuizovaná mýtická třetí cesta.

Petr Sak

   



Domníváte se, že nás vláda svými výroky žene do válečného konfliktu s Ruskem?

Ano
transparent.gif transparent.gif
37%
Ne
transparent.gif transparent.gif
32%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
31%