Svátek má: Viktor

Komentáře

Ivan David

europoslanec (SPD)

Luboš Zaorálek se rozhodně mýlí

Stojíme před další epizodou seriálu o orgánech nečinných v trestním řízení. Nejsou nečinné vždy. Pokud někdo ukradne věc či obnos v hodnotě vyšší než 5000,- Kč, jde se sám udat a na své vině trvá, je možné že se stane čekatelem k nástupu do přeplněného vězení, nebo bude veřejně pracovat, a to je ...

Radost ze svobody bez odpovědnosti

Jinak dopadne zloděj s bílým límečkem, který za bílého dne provede krádež majetku v socialistickém, pardon, veřejném vlastnictví. V takovém případě jde nepochybně o privatizaci a ta je trvalým cílem vlád po Velké listopadové revoluci. Zasahovat proti něčemu takovému by bylo politicky pochybné a zasloužilo by veřejné odsouzení za lidskou malost, která by chtěla někoho „trestat za úspěch“. Tento druh privatizace je zásadně usnadněn neexistencí povinnosti majetkových přiznání, která by úspěšné lidi nepřijatelně obtěžovala. Je jistě správné, že ti nejúspěšnější nám vládnou.

Zde se dostávám k jádru argumentace pro zpochybnění tvrzení místopředsedy ČSSD Luboše Zaorálka. Ten v úterý 10. 11. 11 přímo do televizní kamery řekl, že: „Pokud ministr Kocourek původ oněch 16 miliónů objevených na účtu jeho matky dostatečně nevysvětlí, nepatří do TÉTO vlády.“ To je však podle mého soudu zcela mylný úsudek, protože právě proto, že se někdy nějak za blíže nevysvětlených okolností ujal nějakých miliónů, které bylo potřeba zprivatizovat, právě do TÉTO vlády patří. Je jistě dobře, že se nenechá zahambit Alexandrem Vondrou, Miroslavem Kalouskem nebo jinými charakterními a kompetentními členy TÉTO vlády. Ze slov Luboše Zaorálka cítíme jakýsi pocit spoluodpovědnosti  za TUTO vládu, jako by šlo o vládu NAŠÍ. ČSSD bude mít problémy, pokud její funkcionáři tento myšlenkový stereotyp neopustí.

Vlády ČR nejsou nutně „naše“. Chce-li být ČSSD úspěšná, musí se důsledně přestat hlásit k výdobytkům podobným zmíněné „svobodě“, musí přestat být důsledně „liberální“ (až téměř neoliberální) a říci mnohem jasněji, kde musí být mez „svobody“ tak, aby mohlo být naplněno mnohem důležitější heslo ČSSD, kterým je „solidarita“. Bez solidarity se totiž společnost spolehlivě rozpadá, a rozpadlost společnosti  vylučuje  demokracii. Nové reformy rozpad společnosti rychle přibližují.  Bez demokracie nemohou „neúspěšní“ (tedy neprivatizující) prosazovat svoje zájmy. Pokud by nemohli prosazovat svoje zájmy, byla by zbytečná i strana, která by jejich prosazování chtěla zprostředkovávat. Například ČSSD. „Liberalismus“ může přitáhnout voliče dočasně znechucené ODS, ale ztratí voliče, kteří nevidí rozdíl, pro který by zvedli zadek a šli k volbám.

ČSSD nesmí být státotvorná, pokud stát stojí na pochybných základech faktického rozvracení státu.  Chybná je představa, že čím bude lidem hůře, tím více budou podporovat ČSSD. To platí, jen pokud věří, že jim tato strana nabízí skutečnou alternativu, nikoli kosmetické změny a mírné povolení šroubů.

Míra dostatečnosti

Pokud jde o „dostatečnost“ vysvětlení od Martina Kocourka, ta by spočívala v rozhodnutí rázného a zásadového premiéra Petra Nečase. Odstoupil a zřejmě nic vysvětlovat nebude, nanejvýš se bude muset rozdělit s bývalou manželkou. Na tiskovce vysvětlil, že peníze má z podnikání. Na další otázky se tvářil nechápavě. Není dobrý herec, ale výkon bude postačovat.

Naproti tomu komunisté se dostatečně neomluvili, jak stále opakují pravicoví politici a zaručeně objektivní média. I já jsem s omluvou komunistů nespokojen. Měli by se zřetelně omluvit za svoje působení v období nesvobody. Toto působení totiž vedlo právě k Velké listopadové revoluci a nutně dál. Představa, že na počátku byly dobré myšlenky a ušlechtilé cíle a pak se to jakousi náhodou nějak zvrtlo, je naivní. Tento úsudek není originální. Vtipněji to vyjádřil známý polský předrevoluční disident a novinář Adam Michnik: „Nejhorší na komunismu je to, co následuje po něm.“ Nastalo období svobody, v němž mohou ti nejlepší z nás privatizovat a orgány svojí nečinností dokazují, jak je nemorální někoho trestat za úspěch a kriminalizovat za podnikání, byť není jasné, v čem spočívalo.

Soud zprostil viny pana Knetiga figurujícího v úplatkářské aféře na Ministerstvu životního prostředí. Prý nebyly dostatečné důkazy. Státní zástupkyně naopak soudí, že důkazů je dostatek. Soudí marně, protože soud soudí nezávisle, často ovšem i na důkazech a zákonech. Soudy (aspoň ty nejdůležitější) přece musí být oporou systému.  V tomto případě jsou oporou systému postaveném na korupci.

Nesvobodný v zemi svobody je ovšem premiér. To je onen problém moci. Vždyť i „nejmocnější muž světa“- americký prezident musí velmi dbát, aby vyhověl těm, kteří platili jeho předvolební kampaň a jsou dál ochotni ho „podporovat“. Petr Nečas si nemůže dovolit jen tak odvolat člena vlády. Přiznal by tím, že ví to, co vědí všichni. Musí předstírat, že to neví. To je velká nesvoboda.  Vždyť podobných talentů je ve vládě více, a víme, jak málo stačí k utržení laviny na nestabilním podloží. Současně si premiér nemohl dovolit Martina Kocourka ve vládě ponechat. Každý moudrý člověk i psycholog vědí, že nejhorší dilema je mezi dvěma zly. 

Mýlila se místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová, která soudí, že: „Ministr Martin Kocourek by měl být z funkce ministra odvolán, protože ohrožuje věrohodnost této vlády.“ Pokud jde o věrohodnost, nemá se tato vláda čeho obávat, neboť o nějaké věrohodnosti nemůže být v případě této vlády ani řeči.

Naštěstí pro premiéra talentovaný Martin Kocourek odstoupil. Upadne v zapomnění a může být opět jako politik recyklován. Prohlásí, že odstoupil nikoli kvůli vině, ale kvůli pouhému podezření. Tak byl charakterní.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Ivan David