Svátek má: Viktor

Komentáře

Ivan David

europoslanec (SPD)

Konečné vítězství svobody

Ronald Reagan patřil před pětačtyřiceti lety k čelným představitelům rodícího se neokonzervatismu, u nás známého jako neoliberalismus. Třicet let před tím zvítězila nejen v Německu a Itálii jiná perverzní ideologie, fašismus.


Je hezké, že Česká televize upozorňuje diváky předem na zajímavé pořady. Tak jsem se dozvěděl v pátek 1. 7., že se mohu těšit na pořad „Milénium“ v němž se bude hovořit o účincích kofeinu u nemocných demencí Alzheimerova typu. Moderátor sliboval vystoupení gerontoložky Ivy Holmerové a psychiatra Romana Jiráka. Sledoval jsem čas, aby mi jejich vystoupení neuteklo. Těšil jsem se marně, Česká televize „operativně“ zařadila asi velmi nečekanou a překvapivou událost dne, a sice slavnostní přejmenování části ulice Zikmunda Wintera v Bubenči jménem Ronalda Reagana. Český spisovatel a intelektuál se bude dělit o část ulice s americkýcm hercem, politikem a neintelektuálem. Místo slušného člověka psychiatra Romana Jiráka mohl divák televize popatřiti na ministra životního prostředí za ODS Tomáše Chalupu a vyslechnout jeho řeč oslavující „největšího amerického prezidenta“. Chalupovo hodnocení nepřekvapí, pokud jsme shlédli jeho vystoupení na posledním sjezdu ODS (http://www.youtube.com/watch?v=PmYlb5JeZq8). Záměna pořadu o Alzheimerově demenci za vystoupení ministra Chalupy oslavujícího amerického prezidenta, který na sklonku života Alzheimerovou demencí trpěl, je kouzlem nechtěného.

Za Hitlera byli duševně nemocní první
Ronald Reagan patřil před pětačtyřiceti lety k čelným představitelům rodícího se neokonzervatismu, u nás známého jako neoliberalismus.  Třicet let před tím zvítězila nejen v Německu a Itálii jiná perverzní ideologie, fašismus. Ten propagoval rasovou hygienu a v rámci ní likvidaci méněcenných. O továrnách na smrt, v něž vyústila tato ideologie, se nemluví málo. Mnohem méně se připomíná, že se systematickou masovou likvidací bylo započato duševně nemocnými. Celá akce byla důkladně naplánována a provedena skrytě před veřejností, aniž by byla v Německu legální. Začala ve vězení v Brandemburgu v lednu 1940 a pokračovala v pěti vybraných psychiatrických ústavech do srpna 1941. Za tu dobu bylo usmrceno nejprve výfukovými plyny a později kysličníkem uhelnatým 70236 duševně nemocných. Organizátoři této akce se později stali vyhledávanými odborníky na fyzickou likvidaci v koncentračních táborech. U duševně nemocných se argumentovalo tím, že jde o bezcenné životy, ale hlavní smysl byl racionální, ekonomický. Tomu odpovídala i pečlivě připravená propaganda. Po obsazení jednoho z likvidačních center v Hadamaru americkou armádou byla objevena důkladná statistika ušetřených peněz, tun brambor, mouky, masa, margarinu, atd. Německá armáda potřebovala také kvalifikované zdravotníky. Psychiatrická péče v předhitlerovském Německu byla vzorem pro celý svět jak po stránce organizace, tak i kvality. Také ve Spojených státech byly od poloviny 19 století budované státní psychiatrické nemocnice chloubou jednotlivých států podobně jako v celé vyspělé Evropě včetně českých zemí. I když byly řízeny lékaři, byly to ústavy sociální („humanitní“), protože specifická účinná léčba duševních chorob nebyla známa. „Budování ústavů je charakteristickým rysem naší doby humanitou prodchnuté“, napsal nadšený člen českého Zemského výboru do výroční zprávy 1891. Ovšem nákladné ústavy byly solí v očích mnohých správců státních financí, jenže i za Rakousko-Uherské totality je se zaťatými zuby financovali. Z dnešního hlediska péče za moc nestála, ale pro nemocné byla nadějí na přežití. Během válek se kvalita péče všude zhoršovala, stát potřeboval peníze na armádu.

Americký duch svobody

Také USA, když vstoupily do 2. Světové války, potřebovaly peníze, brance a kvalifikované zdravotníky. Péče v ústavech se zhoršila do té míry, že se ihned po válce stala masovým terčem kritiky jako „ostuda USA“. Humanisticky orientovaní levičáci ihned vyrukovali s argumentací o potlačování lidských práv a jinakosti. Někteří dokonce tvrdili, že duševní nemoci neexistují, duševní nemoci jsou pouhou nálepkou, jíž společnost označuje nekonformní jedince, kteří jsou ve skutečnosti nadějí lidstva. Pravičáci se shodli s levičáky na tom, že držení v ústavech neodpovídá americkému duchu svobody. O peníze však pravici šlo až na prvním místě. Zde vstoupil do hry také americký oslavenec. Ronald Reagan nechal v Kalifornii jako první guvernér zavřít všechny psychiatrické ústavy kromě ústavů pro duševně nemocné pachatele trestných činů.  Tím se etabloval jako humanista dbající o amerického ducha svobody. V té době už přes deset let byla běžně dostupná psychofarmaka. Zpočátku se zavírání ústavů zdálo jako dobrý nápad. Jenže bez léků a bez peněz se vracely nemoci, nemocní se však neměli kam vrátit. Duševní nemoci existují navzdory mínění levičáckých humanistických filozofů a Scientologické církve.  Nemocní zůstali na ulici jako bezdomovci. Ti, kteří se nechovají  podle norem pro standardní bezdomovce a obtěžují, jsou přijímáni do vězení.  Je to krizová intervence. Duševně nemocných je v amerických vězeních  zhruba 200 000 bez ohledu na americký ideál svobody, na ulici je svobodných těžce duševně nemocných bezdomovců také asi 200 000. Je to příležitost k nekonformnímu životu. Reagan sám jako duševně nemocný nedostatkem péče jistě netrpěl. Proč by ji neměli mít ti, kteří rozhodují, že ostatní ji mít nemusejí? Reagan proslul prosazováním ekonomických nástrojů tzv. „Reaganomikou“. Uzavření ústavů bylo jen jedním z mnoha úsporných opatření v sociální oblasti. Reaganovi neoliberální pohrobci po celém světě a u nás počínaje Klausem a nyní reprezentovaní zejména Kalouskem (třeba se vžije termín „Kalouskomika“) privatizují veřejný majetek i veřejné služby a nakonec se pokoušejí privatizovat i veřejné fondy.  Sociální výdaje omezují, aby znemožnili solidaritu a možný budoucí vliv levice.  

Duševně nemocní zase první

Může se zdát podivné, že připomínám fyzickou likvidaci lidí jako jeden z jevů, do nichž vyústil německý fašismus. Ano, plyn se nepoužívá. Naši těžce duševně nemocní bezdomovci (takových bývá ve velkých městech „vyspělého“ světa 25-35% ze všech lidí bez domova) bez přímého cizího zavinění často v zimě umrznou nebo uhoří při nezvládnutí snahy neumrznout, nebo umírají na nedostatek zdravotní péče. Nikdo je nevraždí až na ojedinělé případy nudící se asociální mládeže. Přímým vyvražďováním není ani zvláštní forma genocidy neoliberalismem zatížených národů spočívající ve skutečnosti, že se lidé sami rozhodnou nemít potomky, protože by je to příliš sociálně zatížilo. Dnešní předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, opravdu přesvědčená neoliberálka před lety v TV debatě argumentovala proti podpoře porodnosti tvrzením, že přece „nikdo nemá děti jen kvůli podpoře“. To je pravda, ale velmi mnoho lidí se rozhodne je nemít kvůli nepodpoře. Tak se české pravici podařilo dosáhnout velkolepého výsledku, když generace největší populační vlny od 2. světové války, tzv. „Husákovy děti“ mají historicky bezkonkurenčně nejnižší porodnost. To se neoliberálům ovšem hodí, protože tohoto svého úspěchu používají jako argumentu pro nutnost důchodové reformy s privatizací veřejných fondů a s omezením řady sociálních výdajů.

Zvlášť dojemný je neoliberální důraz na „svobodu“. „Svoboda“ patří k stále oblíbeným pozlátkovým slovům. Je to s ní složité, jak jsem popsal jinde (http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/svobodu-jeste-vice-vsem/). Zcela svobodný je jenom opravdový diktátor. Ostatní jsou ve své svobodě omezeni. Svoboda terorizovat druhé, svoboda otevřeně ignorovat protesty většiny společnosti proti svobodně prováděnému zhoršování kvality jejich života, svoboda bez rizika krást, svoboda orgánů nečinných v trestním řízení odkládat trestní oznámení bez povinnosti to zdůvodnit, svoboda nebýt šikanován prokázáním původu majetku, to jsou jen některé oblíbené oblasti aplikace svobody v naší svobodné společnosti.

Proto je hezké, že v každé době moci vstřícní redaktoři svobodně nahradili výklady odborníků o Alzheimerově chorobě oslavou člověka, který nám (jim) přinesl svobodu.

Pro Prvnizpravy.cz
Ivan David